Historie

V prvokřesťanských sborech byla sociální a charitativní činnost samozřejmostí. Majetek byl považován za nezasloužený Boží dar a měl sloužit, proto jeho prostřednictvím bylo prokazováno milosrdenství potřebným.

Stejnou cestou chtěla jít i nově vzniklá církev. Ve dnech 8. a 9. ledna 1921 se v Praze na Smíchově konal 1. valný sjezd delegátů náboženských obcí CČS, na kterém bylo vytvořeno Ústředí sesterského sdružení žen CČS. V náboženských obcích pak vznikaly organizace sester, které se zabývaly charitativní činností (např. vánoční nadílky, letní pobyty pro chudé děti….). Na prvním řádném sněmu CČS 29. - 30. 8. 1924 v Národním domě na Smíchově byly zvoleny sněmovní výbory, mezi nimi byl i výbor sociální. Bylo zrušeno Ústředí sesterského sdružení žen CČS a zřízeno Ústředí sociální práce a vypracována rezoluce – 10 bodů sociální práce. V té době byla většina členů církve již zapojena do sociální práce. V duchu Kristova evangelia byla činnost zaměřena na trpícího člověka. Víra, že jde o dobrou věc a práci Bohu milou vyvolávala nadšení. Organizovaly se charitativní bazary, sbírky, plesy, divadelní představení, různé slavnosti a výlety. Lidé přispívali peněžními i věcnými dary.

V roce 1933 bylo na základě výnosu ministerstva vnitra číslo 59.060/33-6 ze dne 27. 9. 1933 ustanoveno Ústředí sociální práce CČS jako samostatný a nezávislý spolek sídlící v Praze.

První předsedkyní se stala manželka tehdejšího patriarchy Aurelie Procházková. Měla nejen organizační schopnosti ale i možnost stýkat se s představiteli různých organizací. Hodně ji pomáhalo i její noblesní chování. V práci ji podporovala tehdejší tajemnice Berta Mildová – Bílková, dcera sochaře Františka Bílka. Po smrti A. Procházkové (31.1.1936) se stala další předsedkyní. V té době byla sociální činnost zaměřena především na děti a mládež. Byly pořádány letní tábory – v Orlických horách, v Hlinsku a na zámku v Kunovicích. V roce 1937 byl zakoupen dům se zahradou v Jílovém u Prahy a vybudován první dětský domov v naší církvi. Pojmenován byl po prvním patriarchovi „Dětský domov Dr. Karla Farského“.

Blížila se válka a tak veškerá péče a pomoc byla zaměřena na přistěhovalce ze Sudet. V celé církvi se konaly sbírky. Byly zřizovány společné vyvařovny a v Praze - Michli vznikla tkalcovna, která evakuovaným tkalcům poskytla práci. Byl tak vlastně vybudován první model chráněné dílny. Pracovali zde i lidé tělesně postižení.

V rámci péče o uprchlíky byla poskytnuta pomoc asi 16 000 potřebných, bez ohledu na náboženské vyznání. Během války došlo k omezení jakýchkoliv aktivit obyvatelstva.

V roce 1942 vznikla soustavná ošetřovatelská a zdravotní služba v rodinách (OSZR), která měla primát, dosud se nic podobného nedělalo. V Praze byla zavedena stálá návštěvní služba v nemocnicích. Připravovalo se otevření dvouleté ošetřovatelské školy.

V roce 1943 byla v Uhlířských Janovicích otevřena ošetřovna pro chudé z venkovských obcí.

V letech 1944 a 1945 byly organizovány ošetřovatelské kurzy OSZR v Pardubicích. Byl zřízen nevýdělečný pohřební ústav, který zajišťoval i bezplatné pohřby nemajetných členů církve. Sociální práce na konci války byla zaměřena na pomoc zraněným na barikádách, na transporty vězňů propuštěných z koncentračních táborů. Zajišťovaly se vyvařovny pro repatrianty i zdravotní doprovod transportů repatriantů.

V říjnu 1945 byla otevřena první dětská ozdravovna na Moravě, v České Jívové u Olomouce.

Sociální práce v církvi pokračovala, ale od roku 1948 vlivem politických změn byla omezována. Při Ústředí vznikl sedmičlenný „Akční výbor Ústředí sociální práce“.

V roce 1949 došlo ke zřízení Státního úřadu pro věci církevní, který koordinoval a hmotně zabezpečoval církve a tím i jejich sociální práci (např. došlo k likvidaci Pohřebního ústavu církve). Usnesením III. Církevního sněmu byla zrušena sociální práce na spolkovém základě a převedena pod Ústřední radu církve. V té době pracovalo 175 odborů, 30 OZSR, 4 sociální ústavy – 1 dětský domov a 3 domovy odpočinku pro osamělé staré příslušníky církve. 30. června 1951 byla ukončena činnost Akčního výboru ústředí sociální práce a majetek spolu se všemi spisy byl předán Ústřední radě na dobročinné účely CČS. Z práce členů církve v té době vyrostlo obrovské dílo sociální pomoci, které připomíná dnešní sociální síť. Socialistický stát však chtěl o občana pečovat bez pomoci církve.

Sociální a diakonická práce v církvi však zcela neustala, v malém probíhala v jednotlivých obcích a od roku 1985 začala celá CČSH se podílet na projektu, který začal v náboženské obci Praha - Spořilov, profesor praktické teologie Dr. Rudolf Horský „Brýle pro Afriku“.

Ještě širší rozsah společného úsilí církve vzrostl na základě iniciativy Ing. Ondřeje Šika, faráře z Úpice, který za pomoci příslušníků náboženských obcí začal sbírat, třídit a skladovat věci, které potom pomáhaly potřebným doma i v zahraničí, této pomoci se tak dostalo mnoha potřebným v oblasti bývalé Jugoslávie, Ruska, ale i po záplavách u nás doma. Díky této iniciativě bylo možné pomoci i mnoha běžencům, znevýhodněným spoluobčanům (například po návratu z vězení, bezdomovci). Na spoluúčasti celé církve vznikla síť sběrných center, která je dodnes využívána mnoha organizacemi. V Úpici byla v průběhu doby tato diakonická činnost zaštiťována nadací, občanským sdružením i diakonií církve. Po smrti faráře Šika je postupně zlikvidována nadace, hlavní iniciativu přebírá občanské sdružení a církev má své zastoupení pouze v síti sběrných míst.